KONCEPCE ROZVOJE ŘEDITELE ÚRS

pro funkční období 1.10.2014-30.9.2017

doc. PhDr. Petr Čermák, Ph.D.

Úvodem

Koncepce, kterou předkládám, pochopitelně nezačíná od nuly: mám za sebou tři roky ve funkci ředitele ÚRS a během těchto let jsem ukázal, jaká je moje představa o fungování a směřování katedry. Je tedy logické, abych u každého tématu začal zhodnocením toho, co se za uplynulé tři roky podařilo a nepodařilo, do jaké míry jsem dokázal naplnit cíle, které jsem vytyčil v koncepci předložené v roce 2011. Pro přehlednost projdu všechny body této koncepce – vždy nejprve začnu hodnocením uplynulého období, pak přejdu k představám o období dalším. Své hodnocení minulosti mohu někdy opřít o konkrétní data, jindy půjde o můj pohled na věc – pevně doufám, že se nebude příliš lišit od pohledu členů katedry nebo vnějších pozorovatelů.

A ještě něco: na všem, co se podařilo, má velký podíl můj zástupce Pavel Štichauer, kterému bych chtěl poděkovat za obětavou pomoc během uplynulých tří let. Významnou oporou mi byla paní profesorka Anna Housková, vždy ochotná pomoci radou či osobní zkušeností. Zásadní byla též pomoc vedoucích jednotlivých oddělení, bez jejichž spolupráce si vedení Ústavu nelze představit, a těch, kteří se věnují jednotlivým agendám. Děkuji i všem ostatním členům katedry, kteří se v uplynulých letech věnovali i záležitostem, které přesahovaly rámec jejich povinností.

Pokud jde o nesplněné cíle, ty připisuji jen sám sobě, bez ohledu na to, jestli byl neúspěch ovlivněn vnějšími okolnostmi, nebo tím, že jsem prostě nedokázal dosáhnout toho, co jsem si předsevzal.

1) Oblast personálního rozvoje

Zhodnocení uplynulého období

Během uplynulých let jsem se v souladu se svou koncepcí snažil, aby ÚRS představoval jednotný celek, sestávající ze samostatných, jazykově vymezených filologií, směřujících k tomu, aby samostatně splňovaly jak kritéria pro studijní programy, tak i požadavky pro akreditace habilitačního a jmenovacího řízení. Za uplynulé tři roky proběhly nebo byly zahájeny akreditace všech našich oborů na všech stupních (to je dáno mj. změnou reakreditačního procesu na fakultě, spočívající mj. v jeho prodloužení, takže každý obor je vlastně neustále buď v procesu reakreditace, nebo těsně před ním). Těší mě, že na žádném z oborů jsme nemuseli na reakreditaci rezignovat nebo ji příliš upravovat nežádoucím směrem jen proto, že bychom nesplňovali personální požadavky. Pevně doufám, že se to podaří i u právě reakreditovaného habilitačního a jmenovacího řízení, kde jsou požadavky nejpřísnější – a my jsme přesto mohli požádat o reakreditaci všech čtyř variant tohoto řízení, které na katedře máme (dvě varianty jsou společné, románské, druhé dvě oborové – hispanistika, francouzská filologie). To by jistě po odchodu profesora Zavadila nebylo možné, kdybychom neměli nové docenty (doc. Štichauer se habilitoval těsně před začátkem končícího tříletého volebního období, doc. Voldřichová Beránková během něho; dr. Sánchez podává habilitaci právě teď). Reakreditaci pregraduálních oborů zase usnadnila skutečnost, že v roce 2012 dokončilo doktorské studium hned několik kolegů. Všem, kteří tímto způsobem pomohli katedře (byť je to samozřejmě hlavně jejich osobní úspěch a osobní postup), děkuji – a zpětně znovu žádám o pochopení, že jsem vyvinul jistý tlak v této věci; byl motivován jen snahou pomoci katedře (snad ne neskromně se domnívám, že tento tlak přispěl ke zdárnému konci celé záležitosti). Výsledkem je, že katedra je teď dle mého soudu pevnější v kramflecích, pokud jde o personální obsazení a „připravenost“ na akreditace. V pregraduálním studiu jsou v tuto chvíli všechny obory dostatečně zabezpečené. To považuji za zvlášť důležité u portugalistiky, které jsem v předchozí koncepci věnoval zvláštní pozornost. Tři dokončené doktoráty na tomto oddělení situaci výrazně vylepšily.

Za svůj úspěch považuji získání půlúvazku pro italskou literaturu – všichni víme, že italianistika se vinou vnuceného výrazného rozšíření studijního plánu v rámci nové akreditace navazujícího magisterského studia (které navíc, jak se ukázalo, vůbec nebylo nutné) dostala do obtížné situace, a tak mě těší, že se mi podařilo přesvědčit vedení fakulty o nutnosti italianistiku personálně posílit. V kontextu dnešního vývoje je zřejmé, jak obtížné je podobného posílení dosáhnout.

Příchod kolegyně Čaplyginové nebyl jedinou personální změnou – naše řady rozšířili též kolegyně Obstová a kolega González Lozano (peripetie kolem jeho nástupu, vyvolané náhlým zrušením španělského lektorátu ze strany španělského státu, byly administrativně velmi náročné: jsem rád, že se podařilo domluvit s vedením fakulty, že lektorské místo musí být nahrazeno stálým místem pro rodilého mluvčího, a myslím, že i volba kolegy Gonzáleze Lozana byla šťastná).

Totéž lze dle mého soudu říci také o výběru nové sekretářky, paní Ing. Renáty Žežulkové.

Plány do budoucna

Mým cílem pochopitelně je udržet v ÚRS i na jednotlivých odděleních současnou stabilitu: z výše uvedeného popisu aktuálního stavu snad vyplývá, že jsou pro to vytvořeny základní podmínky. Pevně doufám, že další kolegové postoupí v kariéře (věřím, že dr. Sánchez zvládne habilitaci bez problémů a že v průběhu následujících tří let zahájí habilitaci, nebo alespoň k habilitaci významně pokročí, kolegové další – dr. Grauová, dr. Flemrová, dr. Poláková a další; rovněž doufám, že toto období nám přinese i nové profesory – zde mám na mysli zejména doc. Pelána). Zároveň hodlám nadále podporovat zapojování slibných doktorandů do různých aktivit (výuka, projekty, administrativa). Tento vývoj by měl katedru posílit, a to bez ohledu na to, jak se bude vyvíjet situace na fakultě a ve vysokém školství obecně. Uvidíme, zda vznikne kariérní řád, uvidíme, jaká bude role humanitních oborů ve vysokém školství, uvidíme, jak velký tlak bude vyvinut na tzv. malé obory – všechny tyto záležitosti se mohou vyvíjet příznivě, nebo méně příznivě, ale to můžeme ovlivnit jen málo. Zato se ale můžeme snažit být co nejlépe připraveni. V tomto smyslu bych chtěl zdůraznit, že zejména u kolegů mladšího a středního věku považuji za velmi důležité vědomí přináležitosti ke katedře a k oboru (starším kolegům to není nutno říkat): existují náznaky, že by budoucnost filologických oborů nemusela být růžová, proto se musíme všichni snažit aktivně vylepšovat vše, co vylepšovat můžeme, protože s katedrou je spjata naše pracovní budoucnost. Není možné chápat fakultu jen jako místo, kde si splním své základní povinnosti, a ostatní se mě vlastně netýká. 

A ještě jedna věc: zdá se, že v příštích letech bude postupně docházet k jistým personálním změnám, daným věkovými důvody. Pevně doufám, že se nám těmito změnami podaří projít úspěšně: z odborného, pedagogického i lidského hlediska je samozřejmě velmi obtížné nahradit odcházející kolegy, nicméně domnívám se, že mezi našimi doktorandy i jinde snad nalezneme kandidáty, kteří toho budou – i když ne třeba ihned – schopni.

2) Rozvoj pedagogické činnosti

Zhodnocení uplynulého období

V oblasti pedagogické činnosti jsem si jako prioritu určil udržení kvality studia, odpovídající prestiži a tradici našeho pracoviště a Univerzity Karlovy vůbec. Myslím, že se daří udržovat náročný, důsledně filologický ráz studia. Jiná otázka je, do jaké míry je právě takto náročné studium vyhledáváno zájemci o románské jazyky – k tomuto problému se vrátím dále.

Další cíl, totiž úprava studijních plánů bakalářského a navazujícího magisterského studia na základě prvních let zkušeností se strukturovaných studiem, byl částečně naplněn v probíhajících reakreditacích – je ale zřejmé, že je to otázka dlouhodobá, související navíc s personálními možnostmi jednotlivých oddělení.

V minulé koncepci jsem vyjádřil zájem o zapojení doktorandů do výuky, a to nejen ve volných kursech. Myslím, že v tomto smyslu došlo k pozitivním změnám – naplňování tohoto cíle je navíc spjaté s obecnějším záměrem dalším, totiž aby si nesporné odborné osobnosti, které působí na naší katedře, cíleně vychovávaly nástupce. Zdá se mi, že se to daří – odráží to ostatně nejenom výuka, ale též účast doktorandů na výzkumných záměrech a grantech.

Plány do budoucna

Za klíčový úkol do budoucna považuji uchování filologického rázu našich oborů, odpovídajícího ostatně chápání Univerzity Karlovy jako badatelské, výzkumné univerzity. Zároveň je ale třeba vzít v úvahu, že na jiných univerzitách se nabízí studium románských jazyků pojaté daleko praktičtěji. My v žádném případě nechceme zanášet do našich studijních plánů předměty týkající se turistiky ve studovaných oblastech, managementu apod., a už vůbec nechceme z našich oborů dělat jakousi univerzitní jazykovou školu. Musíme ale vzít na vědomí, že s takovými obory soutěžíme o zájemce o studium a že pro mnoho středoškoláků může být praktický rozměr studia lákavější. Vyvozuji z toho pouze to, že musíme v následujících letech aktivněji informovat o tom, co nabízíme, zdůrazňovat výhody našeho pojetí studia (např. to, že i u nás se student naučí jazyku, že jde o automatický předpoklad pro další studium), a nespoléhat jen na to, že jméno Univerzity Karlovy je dostatečným lákadlem. Bude to zvlášť důležité vzhledem k tomu, že nás čekají roky přirozeného demografického poklesu u maturitních ročníků.

V této souvislosti je zřejmé, že je třeba věnovat pozornost změnám, které připravuje fakulta ve struktuře učitelského studia. My samostatný učitelský program nemáme, zájemci o učitelství využívají studia v rámci CŽV. Toto řešení je pro tuto chvíle plně dostačující. Až bude schválena budoucí podoba učitelského studia, na jednotlivých odděleních zvážíme, do jaké míry je pro nás přijatelná, a rozhodneme se, zda zůstaneme u stávající podoby, nebo zda požádáme o akreditaci učitelského studia. V tuto chvíli nemá smysl tuto otázku zkoumat podrobněji: na jednu stranu je zřejmé, že by se nám rozšíření nabídky (a tedy získání nových studentů) hodilo, na druhou stranu nemůžeme ustoupit, pokud jde o dostatečné množství kreditů pro naše (tj. odborné) předměty. V každém případě se této otázce bude třeba věnovat – má totiž i rozměr personální (nejde jen o to, zda bychom byli vůbec schopni personálně obsáhnout učitelské studium našich oborů, ale i o to, kdo se bude v budoucnu věnovat didaktice jazyků, které vyučujeme).

I nadále budeme pokračovat v promýšlení struktury bakalářského a navazujícího magisterského studia i jejich vzájemného vztahu a propojení – v případě nutnosti je možné i u akreditovaných oborů provést změny. Je třeba reagovat i na změny ve struktuře studentů – existují např. známky toho, že se zvětšuje rozdíl mezi nejlepšími a nejhoršími studenty, pokud jde o znalost praktického jazyka. V tomto ohledu je třeba se zamyslet, zda struktura kursů praktického jazyka odpovídá tomu, co dnešní studenti potřebují – komentáře z evaluací svědčí o tom, že podle některých studentů nikoli.

Dobře vím, že evaluace vzbuzují na fakultě – zdaleka ne jen na našem pracovišti – značné vášně. Jak víte, proti některým součástem evaluací jsme protestovali, byť marně, nicméně evaluace jsou realitou. Jak už jsem na schůzích několikrát řekl, závěry evaluací je třeba zasadit do kontextu, vzít v úvahu řadu faktorů, které platnost číselných hodnocení relativizují (anonymnost evaluací a s ní spojená teoretická možnost „vyřídit si s učitelem účty“; rozdílné počty hlasujících studentů; existence „populárních“ a „nepopulárních“ předmětů; otázka, zda je student schopen posoudit kvalitu předmětu a učitele, zda na to má mít vůbec právo a jak toto právo uplatňuje) – to všechno platí. Zároveň ale platí i to, že dopadne-li některý předmět nebo učitel v hodnocení a zejména v komentářích extrémně špatně, je to důvod k zamyšlení. Oceňuji, že naprostá většina učitelů z ÚRS si z evaluací snaží vzít právě to, co má smysl, totiž zpětnou vazbu – a mnozí v odpovědích na komentáře velmi úspěšně brání svou koncepci výuky. Platí nicméně, že dlouhodobě nepříznivý trend v hodnocení kursu či učitele není dobrým znamením. Ještě méně mě těší kritická hodnocení oboru jako celku, která se objevovala v loňských oborových evaluacích, konkrétně ta hodnocení, která se zdají oprávněná – na některé tyto podněty jsme se ostatně pokusili reagovat v reakreditacích i jinde.

Úkolem, který je během na dlouhou trať, je koncipování přístupu k zahraničním studentům Erasmu, tedy poslední cíl, který jsem si před třemi lety v této oblasti stanovil. Je zřejmé, že zahraničních studentů přibývá (byť počty v různých letech kolísají), což klade nároky na organizaci výuky. Na jednotlivých oborech bude třeba dohodnout, do jaké míry lze těmto studentům přizpůsobovat výuku předmětů v bakalářském studiu, zda je např. možné přednášet v románském jazyce už v prvním ročníku, aniž to poškodí české studenty. Obecně platí, že bude na jednotlivých odděleních (a jejich vedoucích), aby tuto otázku vyřešila, a to též v souvislosti s množstvím smluv, které máme uzavřeny. Jistě je možné – jako je tomu na španělském oddělení – čelit nerovnováze mezi vysílanými a přijímanými studenty z konkrétních jednotlivých univerzit tím, že s některou univerzitou smlouvu neobnovíme. Takové kroky ale musí být výsledkem kolektivní úvahy, jež vezme v potaz všechny souvislosti.

3) Rozvoj vědecké činnosti

Zhodnocení uplynulého období

V oblasti vědecké činnosti je za poslední tři roky dle mého soudu patrný zřejmý posun. Už před třemi lety jsem konstatoval, že máme v této oblasti velmi dobré postavení, protože u nás působí hned několik klíčových postav české – a možná i středoevropské – romanistiky. V tomto smyslu se situace nezměnila (s jedinou výjimkou: do důchodu odešel pan profesor Zavadil), o tyto osobnosti se můžeme dále opírat. Pohled do soupisů publikační činnosti z uplynulých let nicméně ukazuje, že se k těmto osobnostem významnými pracemi přidalo hned několik mladších kolegů, a hlavně že v podstatě u všech vyučujících došlo k nárůstu počtu publikací. Už v minulé koncepci jsem konstatoval, že nejdůležitější je publikování samotné – že vědecká práce a zveřejňování jejích výsledků by mělo být běžnou každodenní praxí vysokoškolských učitelů, že je to vlastně způsob jejich existence. V tomto smyslu je zmiňovaný nárůst potěšitelný. Potěšitelný je ale též proto, že nás pochopitelně zvýhodňuje v neblaze proslulém „kafemlejnku“, tj. v RIVu. Můžeme mít tento systém v neúctě, ale to nic nemění na tom, že má zásadní vliv na přísun peněz na fakultu.

Na tomto pozitivním vývoji mám zásluhu maximálně druhotnou: snažil jsem se odstraňovat překážky, které mohou vyučujícím v publikování bránit (k tomu více v kapitole o administrativě), a zároveň jsem se snažil vytvářet tlak, který by nebyl nepřátelský ani stresující, ale přesto citelný. Jsem totiž i nadále přesvědčen, že je nemožné, aby učitel Univerzity Karlovy vůbec nepublikoval, a to zdaleka nejen proto, že tím zhoršuje celkové výsledky pracoviště.

V této souvislosti jsem v minulé koncepci mluvil o tom, že naše vědecká činnost je sice z definice spíše individuální povahy, přesto je někdy možné a žádoucí rozvíjet kolektivní projekty. V tomto ohledu jsme na tom myslím jako katedra dobře: nadále se podílíme na dvou vnitřních výzkumných záměrech. Tyto záměry nejenom přinášejí na katedru peníze (byť si o jejich množství může každý myslet své), ale především se stávají základem pro kolektivní práci a kolektivní publikace (příkladem může být připravovaná kolektivní lingvistická monografie nebo literární číslo RP). Zkušenost s lingvistickým VVZ mi říká, že kolektivní uvažování o konkrétních problémech, společná práce, konzultování sporných míst, to vše nám pomáhá jako jednotlivcům i jako celku. Je proto na místě vyjádřit poděkování profesorce Houskové a jejím spolupracovníkům, že se jim podařilo získat kolektivní projekt GAČR – to je čin v mnoha ohledech obdivuhodný a pro katedru velmi přínosný. Neméně přínosné jsou pochopitelně i další granty a projekty řešené na katedře – všem jejich řešitelům děkuji.

Pro rozvoj publikační činnosti na katedře je dle mého soudu nanejvýš důležité též to, že se naše pracoviště podílí na vydávání čtyř časopisů zařazených do databáze ERIH (Romanistica Pragensia, Svět literatury, Časopis pro moderní filologii, Linguistica Pragensia). Z posledních změn metodiky hodnocení časopisů vyplývá, jak významná tato skutečnost je (osud olomouckého romanistického časopisu, který se nedostal ani na český Seznam recenzovaných časopisů, ukazuje, že ne vždy je namáhavá práce s vydáváním časopisu zhodnocena). Považuji proto za dobré, že se nám podařilo převést vydávání časopisů ČMF a LP pod fakultu a získat na ně přímý vliv.

 Plány do budoucna

Domnívám se, že probíhající vnitřní výzkumné záměry a granty budou vytvářet přirozený základ pro další vědeckou činnost, individuální i kolektivní. Pevně doufám, že pomohou též s financováním cest na konference, byť každý jinou měrou (lingvistický VVZ je spíše malý). V následujících třech letech budeme nadále pokračovat ve vydávání časopisů (mj. bude do tohoto období spadat příprava dalšího, „lingvistického“ čísla RP) a vytvářet tak prostor pro publikování členům katedry i doktorandům.

Stávající VVZ budou končit v roce 2016. Je pravděpodobné, že již v období před tímto rokem proběhne soutěž dalších vědeckých projektů. Pevně doufám, že po zkušenostech, které jsme nabyli a nabýváme s granty a VVZ, bude účast v takové soutěži přirozeným, logickým krokem.

Nový pan rektor má v úmyslu podporovat mezifakultní spolupráci. Nemám nic proti tomuto plánu, ale v našem případě si nedokážu představit, v čem by taková spolupráce mohla spočívat. Pokud se objeví rozumný projekt, jsem připraven ho podpořit.

Konečně posledním, nikoli ale nevýznamným plánem je podpora mezinárodních aktivit vyučujících i katedry jako celku. Přestože je to administrativně náročná činnost, jsem připraven podpořit účast na smysluplných mezinárodních projektech – domnívám se mimo jiné, že to je jedna z mála cest, jak zlepšit finanční situaci katedry.

4) Výhled dalších oblastí rozvoje základní součásti

Doktorské studium

Programy doktorského studia jsou pro nás nesmírně důležité v mnoha ohledech – mj. jsou předpokladem pro schválení oborů habilitačního a profesorského řízení. Na univerzitě výzkumného typu by měly být prioritou – u nás ale zároveň platí, že existence čtyř jazykových podoborů klade na oborové rady a školitele velké nároky. Domnívám se proto, že je velmi důležité do činnosti oborových rad postupně zapracovávat mladší kolegy a postupně jim svěřovat školitelství. Při přijímacím řízení je třeba trvat na teoretickém rázu projektů, neslevovat z nároků – dle mého soudu se nám to daří, což mj. vede k tomu, že počet doktorandů na školitele nepřesahuje rozumnou míru. Proto je třeba i nadále na rozumné rozložení zátěže mezi školitele dbát. Zásadně důležité také je, abychom pokud možno přijímali kandidáty na všechny jazykové obory – vím, že tuto záležitost lze ovlivnit jen částečně (na některých jazycích se celé roky neobjeví kandidát), ale vzhledem k tomu, že doktorandi jsou budoucností oboru, měli bychom se snažit vyhledávat možné kandidáty už v době, kdy ještě studují v navazujícím magisterském studiu.

Administrativa, informační systém

Informační systém se pro mnohé stal jakýmsi symbolem narůstající byrokracie. V uplynulých třech letech jsem se snažil být jakousi překážkou mezi učiteli a administrativou (bylo-li to možné, snažil jsem se administrativu vyřídit sám nebo s pomocí doc. Štichauera), ale ne vždy to šlo. Vývoj na fakultě, univerzitě a celé společnosti očividně směřuje k nárůstu administrativy, k převádění všech úkonů do elektronické podoby, aniž to nutně odstraní původní papírování, apod. Nové vedení fakulty má v plánu s tímto neblahým trendem bojovat, což je chvályhodné – zdá se např., že v doktorském studiu proběhnou změny, které by měly administrativu zjednodušit. Naprostou většinu byrokratických záležitostí nicméně nemůžeme odmítnout – jediné, co lze dělat, je snažit se o co největší racionalizaci. V tomto ohledu bych řekl, že se důslednou kontrolou a pročištěním SISu podařilo zredukovat množství potíží s předměty a zapisováním atestací v SISu. Zdá se mi též, že Mgr. Kratochvílová jako osoba pověřená zápisem publikací do OBD přispěla k tomu, že byl letos tento proces snazší než dříve.

Byrokracie ale navzdory naší snaze narůstá – to je případ přihlašování k závěrečným zkouškám. V tuto chvíli nelze odhadnout, do jaké míry jde o počáteční potíže a do jaké o zbytečné zkomplikování předchozího postupu – jisté je, že tuto agendu musíme obsáhnout. Spoléhám přitom na vedoucí oddělení, tajemníka dr. Hricsinu i paní sekretářku – předem přitom děkuji za to, že této věci budou věnovat náležitou pozornost.

 Technické a prostorové vybavení

Domnívám se, že v této oblasti se podařilo leccos vylepšit: s pomocí zdrojů z VVZ (zejména literárního, děkuji za pomoc paní profesorce Houskové) se podařilo obnovit počítače na katedře. Podobně se nám podařilo vybavit učebnu 116 novým projektorem – dle mého soudu jde o velmi pozitivní změnu. Pokud jde o prostorové vybavení, v průběhu prázdnin proběhnou úpravy v knihovně (jež by měly mj. uvolnit jistý prostor, kam by šlo poté přemístit jiné knihy). Z pracovny 109 budou odstěhovány rumunské knihy, což by mělo zlepšit pohodlí těch, co tam sídlí. V pracovnách 113 a 114 se v uplynulém období podařilo provést úpravy, které je výrazně vylepšily. Nejpalčivějším problémem tak stále zůstává pracovna hispanistů č. 115, kde se tísní neúměrný počet lidí. Úprava této místnosti bude v příštím období mou prioritou.

V Praze dne 14. května 2014

doc. PhDr. Petr Čermák, Ph.D.